Potkali se v červenci...
Loni v létě jsem se konečně rozhodla přestat truchlit za muže, který mě před více než rokem před tím opustil. Ten stav samozřejmě nepřišel naráz, prošla jsem všemi fázemi, které popisují psychologické příručky zabývající se porozchodovými stavy. Po vlně sebelítosti, ptaní se po důvodech, po vlně neskutečného vzteku na partnera a vlastně i na sebe jsem si postupně přivykala na nový stav. Byla jsem prostě single, jak se dnes říká jedincům, kteří nemají partnera! Samozřejmě, že jsem si za tu dobu uvědomila mnoho věcí. Zvykla jsem si během té doby na to, že se musím spoléhat jen sama na sebe, že většinu svého volného času trávím o samotě a že se prostě musím postarat jen sama o sebe. Dostala jsem se po mnoha měsících trápení do bodu, kdy jsem zase byla sama sebou a kdy jsem byla spokojená s tím, co dělám a jak vypadám. Vyhovovalo mi to. A z dnešního pohledu to byla přesně ta chvíle, kdy mi mělo být více než jasné, že díky sálající pozitivní energii jistě najdu muže snů.
Mým koníčkem bylo v té době fotografování. Dávalo mi možnost dívat se na realitu kolem sebe jinýma očima, jinou optikou, jak by řekli zkušení fotografové. Vlastnila jsem poměrně dobrou zrcadlovku a měla jsem samozřejmě načteno množství odborných knih, nicméně jsem cítila, že se bez pomoci zkušených fotografů neobejdu. Zaplatila jsem si tedy červencový intenzivní kurz fotografie a těšila se na to, až se naučím vytvářet nové kompozice a až přijdu na kloub některým technickým parametrům, které je potřeba nastavovat, aby fotograf docílil co nejkvalitnější fotografie.
Během toho čtrnáctidenního kurzu, kterého se účastnilo dalších čtrnáct nadšených amatérských fotografů, se do mě zakoukal jeden z mých kolegů. Zprvu jsem jeho signálům nepřikládala důležitost a v podstatě jsem se vnitřně velmi bránila. Vypadal o dost mladší, než jsem byla v té době já, a tak jsem se mu nikterak blíže nevěnovala. Ani mi nepřišlo zvláštní, že jsme byli v kontaktu i po skončení kurzu a psali jsme si dlouhé maily, ve kterých jsme si vyměňovali zkušenosti z našich toulek s foťákem v ruce. Nepřišlo mi vlastně vůbec zvláštní, že jsme začali podnikat společné výpravy s fotoaparáty zavěšenými na krku. Červenec byl dávno pryč, pominul srpen a podzim byl už v plném proudu. A najednou, ani nevím, jak se to stalo, jsme spolu kráčívali ruku v ruce a loučili jsme se dlouhými objetími a polibky. Najednou mi vůbec nevadilo, že je o několik let mladší. Dával mi všechno, co žena potřebuje, lásku, pozornost, vlídné slovo. Měli jsme a máme toho tolik společného. A za ten rok, co od minulého července uplynul, máme ve fotoalbech také nespočet společných fotografií. Někdy stačí málo, aby z toho vzniklo hodně. A jednou, třeba za pár společných let, třeba v naší oblíbené kavárně uspořádáme výstavu společných fotografií. Mohla by se jmenovat Potkali se v červenci…
