Loňské přání z novoročního papírku
Nebýt tak letos u vánočního stromečku sama. To bylo mé novoroční přání, které jsem tajně napsala na lísteček a založila do své oblíbené knihy. To jsem ještě netušila, že tímto krátkým toužebným vzkazem vesmíru roztočím kolečko v ohromném soukolí náhod. Byly to ale opravdu náhody? Anebo se prostě jen celý vesmír spojil, aby mi nachystal situace, do kterých jsem od Vánoc loňského roku vstupovala? Začíná mi všechno dávat smysl, začínají se mi ukazovat souvztažnosti, o kterých jsem si zprvu myslela, že jsou pouhými náhodami.
Bez místa i bez partnera
Pochopila jsem, že všechno zlé je k něčemu dobré. Jen občas zpočátku to dobré neumíme najít a utápíme se v pochybnostech a ve zbytečném zármutku! To, že ve firmě, v níž jsem několik let pracovala, rozhodli o tom, že zruší moji pozici, jsem se dozvěděla těsně před Vánocemi. Dostala jsem sice poměrně tučné odstupné, nic se však neměnilo na tom, že jsem musela nastoupit na úřad práce, protože najít si nové zaměstnání hned úderem nového roku bylo pro mě nemožné. Potřebovala jsem se oklepat a rozmyslet si, co vlastně od života chci. Vymyslet novou cestu. Byla jsem v tu dobu sama bez partnera, smutná, s prázdnou náručí. Moje nejlepší kamarádka mi ale pomohla zvednout se a jít dál!
Není nad dobré známé
Díky jejím známostem jsem se dostala k té nejbáječnější úřednici na pracovním úřadě. Ta mě okamžitě poslala na několik pohovorů. Toužila jsem opravdu moc po jednom z nabízených míst, ty ostatní jsem brala jen tak do rezervy… V den, kdy jsem měla jít na pohovor, jsem dostala ošklivou střevní chřipku. Mé vytoužené místo mi v okamžiku proplulo mezi prsty. A já se znovu cítila zklamaná a nenáviděla jsem v tu chvíli celý svět! Dnes ale chápu, proč se to všechno dělo. Abych mohla najít člověka, se kterým mi bude opravdu dobře. Na pohovoru, kterému jsem já sama nedávala velké naděje – ne proto, že bych si nevěřila, ale zkrátka a dobře proto, že jsem moc dobře věděla, že mě práce na nabízené pozici nebude bavit a naplňovat, jsem potkala muže s tím nejkrásnějším úsměvem na světě, takového usměvavého muže z oceli. Bylo mi ale jasné, že bych u takového muže neměla šanci. Pracovní pozici mi nedal, o jeho úsměvu se mi ale zdálo ještě týden. Za měsíc se mi ale ozval, v době, kdy jsem začala pracovat jako asistentka generálního ředitele jedné firmy v našem městě. Nemohl prý na mě přestat myslet. A navíc mu bylo líto, že mě nemohl přijmout. Viděl prý na mě, že jsem šikovná, ale dobře odhadl, že by mě práce nebavila. A tak mě záměrně nepřijal, abych se netrápila… O všem z toho jsme si dlouze povídali na našich prvních schůzkách. Odpustila jsem mu hned na té první i to, že využil svého postavení a díky kontaktu z pohovoru mě pozval na schůzku. Věděl, že se to nesmí, přesto však měl odvahu porušit pravidla. Jsem mu za to vděčná. Je to ten nejbáječnější chlap na světě!
